Pěstování tilandsií

V příručkách o pěstování tilandsií se obvykle dočtete o naprosté nutnosti používat pro rosení těchto rostlin dešťovou vodu. Někteří autoři v případě jejího nedostatku sahají dokonce po destilované, deionizované nebo kojenecké vodě. To považuji za extrém. Nejen kvůli ceně a dostupnosti. Podle mého názoru není úplná absence minerálů ve vodě pro tilandsie optimální ani z fyziologického hlediska. A také je často opakovaným omylem, že snad je kojenecká nebo balená voda garancí nízkého obsahu minerálních látek. Podle platných norem je totiž každá voda splňující všechna kritéria pro pitnou vodu vhodná i pro kojence, o balené vodě nemluvě.

Doposud jsem používal běžnou městskou vodovodní vodu s celkovou tvrdostí cca 3 mmol/l. Není to žádný zázrak, ale dá se to, tilandsie žijí. Je pravda, že tvrdší voda je občas příčinou bílých usazenin na listech, především na špičkách. Ty pak zasychají a nepůsobí to zrovna esteticky. Ale tvrzení, že běžná voda v krátké době zcela ochromí trichomy a celý mechanizmus příjmu vody rostlinou, považuji za neobjektivní a přehnané. Minerální krusta se objevuje především na špičkách listů, a přestože se to nikde neuvádí, mám pocit, že to není způsobeno jen vysycháním kapek na koncích listů. Vypadá to, jako kdyby tilandsie nadbytečné minerály dokázala na místech, kde ji to nejméně vadí, ve větším množství vylučovat nebo shromažďovat. Je to ovšem pouze moje nepotvrzená domněnka, kterou dávám k prozkoumání.

O tom, že jsem doposud kropil tilandsie výhradně vodovodní vodou, často sprchou ve vaně, hovořím proto, protože ne každý má možnost dělat si zásoby dešťové vody na zimu. Kdo bydlí v paneláku, nejspíš ví, o čem mluvím. A delší skladování dešťové vody není také úplně bez problémů.

Setkal jsem se s názorem, že v případě tvrdší vody je mnohem lepší ponoření tilandsií třeba i přes noc do vody, než jejich opakované rosení. Zjednodušeně řečeno, čím častěji tvrdá voda na tilandsii zasychá, tím výraznější je množství usazených solí na listech. A vydatné, dlouhé namočení nahradí několik rosení postřikovačem. S touto myšlenkou plně souhlasím.

Mohu se tilandsiím nyní více věnovat než dříve, a proto jsem letos nějakou dešťovou vodu začal používat. Tím myslím používání na rostliny v bytě. V létě jsou tilandsie na zahradě a deště si užívají do sytosti. A teď zrovna zkouším dešťovou vodu míchat s vodou, získanou z elektrického kompresorového odvlhčovače, který používám na chalupě. Ta je vcelku čistá a bez jakéhokoliv zápachu.

Asi by stálo za to zkusit třeba kondenzovanou vodu z domácí sušičky prádla. Tu doma nemám, ale pokud voda z ní není plná odorantů z pracích prostředků, tj. není cítit jako parfumerie, tak bych to určitě zkusil. Jen bych přidával malou kapičku tekutého hnojiva na Orchideje a Bromélie, protože nevím, jak moc „destilovaná“ a bez minerálů tato voda je. Druhou možností je míchat tento kondenzát s vodovodní vodou třeba 1:1 až 2:1. Pere každý a problém vhodné vody pro tilandsie by byl vyřešen nejspíš jednou pro vždy. Budu rád, když to někdo vyzkouší a dá mi vědět.

Jak jsem zmínil, momentálně se snažím používat opravdu měkkou vodu, uvidím, jak moc se to projeví na růstu mých tilandsií. Dokonce jsem si objednal měřič vodivosti vody, kterým se dá do určité míry zjišťovat množství solí ve vodě rozpuštěných. Nezaškodí otestovat i tu dešťovou vodu, není zcela jasné, co se do ní v atmosféře pochytá. A pak bych si chtěl ujasnit, do jaké míry změkčí vodu třeba běžné a občas doporučované převaření.

Tilandsiím nestačí jen takové šplíchnutí vodou jednou za čas. Je dobré je ponořit třeba na půl hodiny do nádoby s odraženou vodou nebo je postříkat tak, aby byly dokonale a dostatečně dlouho smáčeny. Já je vždy stříkám poctivě několikrát za sebou, aby vodu opravdu nasály. Většinou je nechávám ještě tak hodinku mokré ve vaně.

V zimě rosím svoje tilandsie velkým pětilitrovým postřikovačem výhradně v koupelně. Jinak bych měl vše kolem těchto kytek rozmáčené, plesnivé a nemohl bych jim dát tolik vody, kolik potřebují. Běžný půllitrový plastový postřikovač se zničí opotřebováním ve velmi krátké době.

Přezimuji tilandsie v chladnějších prostorách (cca 12 - 15 stupňů Celsia), abych alespoň částečně kompenzoval nedostatek světla. Tomu je třeba přizpůsobit četnost zavlažování. Velmi dbám na to, aby byly tilandsie před návratem do chladných prostor suché. Je to trochu paradoxní, nejprve je hodinu rosím ve vaně, abych je pak dvě hodiny sušil stolním ventilátorem, který nás v létě zachraňoval před horkem. Je to však důležitá prevence před hnilobou.

Režim a četnost zalévání tilandsií si musí každý vyzkoušet podle svých podmínek a druhů rostlin. Nelze dát přesný návod. V létě venku, když občas zaprší, je to prakticky bez starostí a péče. Za teplých letních dnů můžete také rosit třeba od rána do večera každý den. Kytky budou jenom vděčné. Jiná situace je však v případě řady deštivých a chladných dnů. To pak raději tilandsie před deštěm chráním. Hrozí hniloba a setkal jsem se i s plísní na listech. V zimě záleží především na teplotě, v jaké jsou tilandsie udržovány. Tady musíte uplatnit trochu citu pro rostliny a pozorně je sledovat. Signálem je především vadnutí listů a jejich případné kroucení nebo stáčení do ruličky. Interval rosení v zimě se může pohybovat v rozmezí cca 1x až 2x týdně. Ale jednoznačné pravidlo neexistuje. Jen snad ono okřídlené : „Zelenější tilandsie - méně slunce a více vody, stříbrnější tilandsie - více slunce a méně vody.“

Vrátil jsem se ještě k experimentu, který by měl říci, jestli má smysl používat na zalévání tilandsií převařenou vodu. Třeba tu, která zbude ve varné konvici po vaření čaje. Do řádně umytého nerezového hrnce jsem dal odstátou vodovodní vodu, u které jsem naměřil vodivost 340 uS/cm. Vodu v nádobě jsem poctivě vařil pod pokličkou 1/2 hodiny. Pak jsem vodu i s nádobou nechal dostatečně dlouho vychladnout na 20 °C. Na hladině se objevil jakýsi poprašek. Nejspíš jsou to nějaké vysrážené uhličitany, ale je jich velmi málo. A pak jsem opakovaně změřil vodivost. Klesla na hodnotu okolo 330 uS/cm, tedy naprosto minimálně. Z toho usuzuji, že brněnská voda převařením neztrácí prakticky nic ze své tvrdosti. Používat ji na tilandsie tedy nebude o nic lepší, než použití pouze odstáté kohoutkové vody.

Když koupíte destilovanou, nebo lépe řečeno, demineralizovanou vodu, bude se nejspíš její cena pohybovat od 8 do 20 Kč / litr podle velikosti balení. To není zrovna málo. Když jsem se rozhlížel jinde, zjistil jsem, že běžná balená voda Saguaro prodávaná v Lidlu by měla být velmi měkká. Půjde použít bez problémů přímo k rosení nebo máčení tilandsií. Bez nutnosti do ní cokoliv přidávat. Stačí ji jen chvíli nechat temperovat na pokojovou teplotu. Cena 2 litrové lahve je cca 6Kč, je to tedy 3 Kč / litr. Pro ty, co nemají žádnou přijatelnou možnost získat třeba dešťovou nebo jinou měkkou vodu zadarmo, bych ji asi doporučil jako možnou alternativu.

Podle informací na webu arecenze.cz je tato voda nejměkčí ze všech jimi testovaných balených vod. Zjištěná tvrdost byla 0,659 mmol/l a tím se vlastně Saguaro řadí do kategorie velmi měkké vody. Z deklarovaných parametrů vody Saguaro plyne, že je také vhodná na ředění silných ovocných destilátů, jako je například slivovice. Láhev vody Saguaro jsem koupil. Nemám možnost objektivního měření tvrdosti, tak jsem měřil pouze vodivost. Ta mi vyšla 156 uS/cm. Přepočteno to odpovídá tvrdosti cca 1,0 mmol/l. Rozdíl proti webu arecenze.cz může být způsoben moji nepřesnou nepřímou metodou měření, ale i podle těchto výsledků se Saguaro vejde do kategorie měkká voda.

Dnes mi napsal Petr M., že o vodě ze sušičky prádla uvažoval, ale voda se mu jeví natolik "voňavá", že nepovažuje za vhodné ji na tilandsie použít. Já zase musím konstatovat, že se mi voda z prostorového vysoušeče - odvlhčovače osvědčila a používám ji vcelku úspěšně více jak čtyři měsíce, možná už to bude i půl roku.

Tilandsie pocházejí především z Jižní Ameriky a rostou převážně v tropických oblastech. Některé dokonce přímo na písku a skalách v pouštích. A ty zbývající obývají vesměs vyšší patra korun stromů. Dá se tedy říci, že tyto dvě skupiny (mesická - ze středně vlhké oblasti, xerická - ze suché oblasti) nedostatkem světla v domovině netrpí.

Liší se od sebe především v množství trichomů. Tilandsie ze suchých oblastí jsou obvykle více stříbřité, na listech poseté spoustou chloupků - trichomů. To jim dovoluje lépe odrážet nadbytečný sluneční svit a lépe hospodařit s vodou. Ty z mesických oblastí bývají často bez trichomů, pěkně zelené a mají daleko vyšší nároky na množství vody a vlhkost. Také se ale obvykle snáz spálí sluncem.

Lidské oko je velice dokonalý orgán, ale jedna schopnost mu chybí. Tou je kvantifikace množství světla. Dík důmyslným mechanismům se oko přizpůsobuje obrovskému rozsahu jasů a člověk si to často ani neuvědomuje. Vůbec nepostřehne, že světlo v pokoji je i za bílého dne třeba stokrát slabší než je přirozené světlo venku. Objektivně lze stanovit osvětlení jedině měřením luxmetrem.

Pro představu, za plného letního slunce naměřím venku osvětlení přibližně 100 000 luxů. Pod zářivkou mojí kuchyňské linky je to 500 luxů a jinde v bytě je to tak do 300 luxů ve výšce běžných pracovních ploch.

Z nemožnosti hodnotit osvětlení prostým okem dochází často k tomu, že se lidé pokoušejí pěstovat tilandsie v naprosto nevyhovujících podmínkách. Platí, že světla bodového zdroje ubývá se čtvercem vzdálenosti. To znamená, že ve vzdálenosti 2 metry od žárovky je již jen čtvrtina světla oproti 1 metrové vzdálenosti. O oknech v místnosti to neplatí úplně přesně, ale o moc lepší to není.

Asi vás nepotěším, ale tilandsie světlo opravdu potřebují. V zimě, v pokoji stojíc na stole, okna se záclonami, to vám tyhle kytky dlouho parádu dělat nebudou. Ale při jejich nákupu v BauBau vám to nikdo neřekne. Kdesi jsem četl, že velkoproducenti a prodejci předpokládají životnost prodané pokojové květiny 8 týdnů.

V našich zeměpisných šířkách je zima tmavá a chmurná. Proto by měly být tilandsie co nejblíže k oknu, nejlépe přímo na parapetu. Tam se jim ovšem nemusí líbit sálající radiátor. Kdysi jsem měl rám s tilandsiemi zavěšen přímo v okně, to ovšem byla ještě stará dřevěná okna.

Ideální jsou chladné prosklené verandy a chodby nebo jen slabě temperované světlé místnost. Chlad zpomaluje metabolismus tilandsií a tím klesají také jejich nároky na světlo. Já je zimuji při teplotách klesajících k cca 12 stupňům Celsia, ale běžně se uvádí, že je v zimě trvale dostačující teplota 10 stupňů.

Pokud máme tilandsie na okně, tak je dobré dávat na jaře po příchodu slunečných dní pozor, aby se nám kytky za sklem nepřipálily, protože se musí trochu na sluníčko aklimatizovat. A vůbec to nejlepší, co pro ně můžete na jaře udělat je, umístit je v půli května někam do polostínu na zahradu nebo třeba na balkon.

Já je letním na zahradě s tím, že po pár týdnech si dovolím některé odolné druhy dát i na přímé slunce. Třeba Tillandsia diaguitensis mi na plném slunci neobyčejně prospívá.

Jestli chcete své tilandsii i sobě udělat radost, tak si pro ni na zimu pořiďte umělé osvětlení. Tilandsii připevněte na vhodnou pěknou a odolnou podložku. A pokud nemáte šikovnou stolní lampu, tak si nějakou sežeňte. Může to být i pěkná visací lampa třeba s širmem jak k biliáru. Pokud by vyvstala potřeba elektrikářské práce, svěřte ji raději odborníkovi. Do lampy kupte LED žárovku se světelným tokem větším než 1000 lumenů. Já mám rád ty, kterým se říká filamentová, to asi trochu z nostalgie. A dokupte ještě elektromechanický časovač do zásuvky, který se běžně prodává za 100Kč. Lampu zapojte do něj a nastavte dobu svícení 10 až 12 hodin, třeba v čase 6:00 - 18:00. Lampu dejte 20 - 25 cm nad tilandsii a máte vystaráno. Jen rosení tilandsií nedělejte pod lampou, v lepším případě přijdete o žárovku a ten horší ani nedomýšlet...

Současné LED žárovky jsou již pro tento účel použitelné. Myslím, že je tak možné vytvořit docela dekorativní zátiší i v tmavém koutě pokoje. Prostě kdekoliv, kde si usmyslíte. Nevěřte tomu, že nezbytně potřebujete pěstební červenomodré osvětlení za tisíce korun. Čím blíž dáte světlo k rostlině, tím lépe. Ale pozor, samotné světlo rostlině sice nevadí, ale teplo žárovky by ji poškodit mohlo. Je třeba to trochu doladit a z počátku sledovat. A v této konstelaci nejspíš budete muset přidat na četnosti rosení. Výpočet spotřeby elektrické energie nechám na vás, ale věřte, já to počítal a není to mnoho.

Já jsem dal na podzim nad pár tilandsií LED světlo, které jsem vyrobil již dříve pro předpěstování sazenic rajčat. A je to hodně znát, tilandsie ionantha mně vykvétají jedna za druhou. A jsou opravdu krásně do ruda vybarvené. Ovšem bavíme se o intenzitě použitého osvětlení přibližně 20 000 luxů. Drobné tilandsie mám na desce namačkány jednu vedle druhé a světlo těsně nad nimi.

Tilandsie rostou velice pomalu. Přispívá k tomu i málo efektivní metabolismus CAM. Tím jsou také jejich nároky na výživu poměrně nízké. K hnojení svých květin používám tekuté hnojivo na orchideje a bromélie, které ještě ředím na cca 1/4 oproti doporučované dávce. Toto koncentrované hnojivo u nás stojí běžně 40 - 100 Kč. Je to obvykle 1/2 litrová láhev koncentrátu a lze z něho namíchat tak 1000 litrů hnojiva pro tilandsie. To odpovídá ředění cca 1 ml hnojiva na 2 litry vody. V létě hnojím přibližně po 14 dnech a v zimě nehnojím většinou vůbec.

Především na zahraničních webech je možné najít spreje s hnojivem, které se stříká přímo na tilandsie bez ředění, ovšem v pozoruhodných cenách. Na moje kytky by půllitrový sprej sotva stačil na jeden postřik a při zběžném pohledu vidím ceny až 35 $. Ale ani u nás prodejci nezahálejí a cena 269 Kč za 125ml zředěného hnojiva je asi rekordní a opravdu absurdní. Je to cena nehorázná a nejspíš akceptovaná pouze dík nezkušenosti začínajících pěstitelů. Za naprostý hit považuji homeopatická hnojiva pro tilandsie ve spreji, která již podnikavci dodávají na trh. Homeopatikum je čistá voda a rostlinám neuškodí, výrobní náklady jsou zanedbatelné a účinek neprokazatelný. Jediné čemu se snad dá věřit, že takové hnojivo opravdu nezanechává skvrny na listech, jak se běžně uvádí. Ale nekup to, když to stojí jen 220Kč, to je 440 korun za litr čisté vody. Naštěstí kytky opravdu nerostou úměrně ceně hnojiva.

Je možné použít i velmi zředěných organických výluhů, ale to jsem zatím nezkoušel. Přeci jen je u strojeného hnojiva menší riziko nějakého přehmatu.

Nezapomeňte, že tilandsie k výživě využívají také prach a nečistoty, které na nich ulpí. V případě hnojiva u těchto kytek platí:„Někdy méně znamená více“. Také bych si přál, aby to rostlo rychleji, ale všechno chce svůj čas.

Tilandsie jsou docela odolné, přesto se můžete i u nich setkat s problémy. Vysoká vlhkost spolu s chladem mohou opravdu způsobit poměrně rychle hnilobu středů rostlin.

Já jsem se však spíš setkal s poškozením přílišnou sluneční expozicí. Některé tilandsie prostě nesnesly intenzivní celodenní sluneční svit. Projevilo se to nepěkným poškozením listů. Rostliny to sice na rozdíl od hniloby většinou přežijí, ale může trvat i roky, než zregenerují a vypadají zase pěkně. Proto dáváme pozor i na jarní slunce za oknem, protože mu kytky v zimě odvyknou. Případné letnění venku začínáme také opatrně. Hezké je obvyklé doporučení: „Silné nepřímé sluneční světlo“, ale v principu je to pravda. Moje tilandsie na zahradě jsou po ránu na přímém slunci cca 4 hodiny denně. Některé pouštní stříbrné druhy je možné po krátké aklimatizaci nechat i na plném slunci trvale. Pak je vhodné, aby to bylo ve volném prostoru a ne někde těsně u zdi, kde je omezené proudění vzduchu a teplota příliš roste. Popálení rostlin sluncem je nebezpečné v tom, že ho obvykle odhalíme pozdě, až jsou škody značně patrné.

K poškození může dojít i při přehnojení rostlin. Používám běžně prodávané tekuté hnojivo pro orchideje a bromélie. Oproti návodu ale snižuji pro jistotu koncentraci na cca 1/4. Hnojivo je pochopitelně nejprve nutné rozředit ve vodě na rosení či máčení tilandsií. Hnojit stačí 2x za měsíc od jara do podzimu. V zimě je lépe hnojení vynechat.

Z biologických škůdců jsem před lety zažil invazi a přemnožení třásněnek. Jsou to velmi malí křídlatí protáhlí broučci různé barvy. Listy mnohých tilandsií ztmavly, při pozorném pohledu na nich byly malinké tmavé tečky, výkaly třásněnek. Samotné skoro černé třásněnky se dovedně schovávaly hlavně v paždí listů a i s ohledem na jejich velikost a noční život docela dlouho trvalo, než jsem našel tuto příčinu chřadnutí kytek. Měl jsem obavy, abych postřikem na chemii citlivé tilandsie nepoškodil. Po konzultaci s fytopatologem jsem s obavou použil insekticid Karate. Efekt byl stoprocentní a rostliny neutrpěly žádnou újmu. Faktem je, že tento preparát by s ohledem na škodlivost nebylo vhodné aplikovat v zimě, když jsou tilandsie někde v bytě.

Loňskou zimu jsem pozoroval, že u některých tilandsiích dochází k lysání, respektive ke ztrátě trichomů. Až jednou při rosení rostlin jsem objevil dvě píďalkovité tenké hnědé holé housenky, velké tak 3 - 4cm. Ty jsem zřejmě donesl na tilandsiích ve formě vajíček ze zahrady. Housenek jsem se zbavil bez toho, že by se mě škůdce podařilo přesněji určit. Tilandsie byly tak znetvořeny, že jsem jich nakonec část vyhodil do kompostu.

Letos se situace začala opakovat, hned po přenesení domů jsem našel stopu povrchového požeru na tilandsiích. Docela mě to vyděsilo a rozzlobilo. Vzal jsem velké trsy tilandsií, ve kterých jsem předpokládal škůdce a potopil je do vaničky s vodou. Máchal jsem je, jak při velkém prádle, ale na žádnou housenku jsem nenarazil. Už jsem to chtěl vzdát, když na hladinu vesele vyplaval malý šneček, průměru tak 6 mm. Za těch pár dní nadělal na svoji velikost docela dost škod.

A posledním, dost kuriózním škůdcem mých tilandsií, byla docela obyčejná sýkorka. Jednou v létě se rozhodla, že mi tiladsie prostě jen tak rozklove. Kdybych nezakročil a nezakryl tilandsie nějakou záclonou, tak z nich snad nic nezbylo. Nevím, proč to sýkorka dělala, hnízdo si nestavěla, semínka tam nebyla, prostě jen tak zuřivě klovala, až listy lítaly. To se stalo ovšem jen jednou, možná to byl pouze nějaký psychicky narušený jedinec.

Považuji za důležité se zmínit ještě o jedné hrozbě pro tilandsie. Obecně se uvádí, že měď, zinek a bór jsou pro tilandsie vysoce toxické. Přesto neustále někdo nabízí na webu úžasné postřikovače z mědi nebo mosazi (slitina mědi a zinku) a aranžuje tilandsie do měděných trubek. Vyjímku bych připustil u tenkých měděných drátků, které pocházejí z různých relé a transformátorů. Jsou měkké a lze jimi dobře a nenápadně navázat rostlinu třeba na větev. Lak používaný pro jejich izolaci je obvykle velmi kvalitní a nedovolí uvolňování sloučenin mědi. Ale jinak se mědi zdaleka vyhněte.

Musím se přiznat, že jsem nyní na konci zimní sezony napočítal i nějaké ztráty. Asi tři drobnější tilandsie tectorum s prodlouženým stonkem vzaly za své. Příčinou byla nepochybně špatně odhadnutá zálivka, respektive nedostatečné oschnutí rostlin před návratem do výrazně chladné místnosti, kde byly umístěny. Vypadaly docela dobře, ale když jsem je vzal do rukou, tak šustily a snadno se rozpadly na hrstku lístků. Prostě hniloba od stonku rostliny. Není to žádná tragédie, ale k poučení by to vést mělo.

Škoda, že mě nenapadlo udělat nějakou fotografii. Krásných kytek je plný web, ale těch katastrof pro názornost tam už tolik není. Mám těch malých tilandsií několik a ani matečnice mi nechybí, tak to nahradím, ale chtěl jsem vás jen varovat i před přílišnou péčí.

Každý pěstitel poté, co zjistí, že se mu možná podaří získanou tilandsii udržet při životě, zatouží ihned po přechodu na další level. Tím je rostlinu také úspěšně rozmnožit. Existují v podstatě dvě základní možnosti, když pomineme nějaké extravagantní meristémové experimenty. Pokud potřebujeme opravdu hodně tilandsií a máme spoustu času, pak je jediná správná cesta generativní množení, tedy výsev semen. Druhá cesta je skromnější a tou je vegetativní množení tilandsií pomocí odnoží.

Začnu tím vyséváním semínek a nebo spíš tím, proč se do toho raději nepouštět. Tilandsie stejně jak pomalu rostou, tak stejně dlouho vytvářejí květy a ještě déle trvá, než semena v tobolkách dozrají. Pokud ovšem nějaká semena jsou. Většina tilandsií je alogamická (cizosprašná). Pro opylení musí být dvě rostliny současně kvetoucí a tyto rostliny musí být nepříbuzné. To znamená, že nesmějí vzniknout vegetativním množením ze stejné matečné rostliny. To už jsou podmínky docela obtížně splnitelné, pokud se člověk nevěnuje kytkám komerčně.

Ovšem, připouštím, jsou také tilandsie autogamické (samosprašné), na mnohé není ani třeba sáhnout a tobolky se plně vyvinou samy. Jen si třeba rok počkáte na semena. Jsou trochu podobná pampeliškovému chmýří, je jich velmi mnoho a jsou velice drobná. Ale abyste je probudili k životu, je třeba hodně pozorné péče. Stačí výsev přemokřit a je malér. Když výsev přeschne, je zase malér. Ale nejhorší je mimořádně dlouhá doba, než semenáček doroste do nějaké rozumné velikosti. Dospělá rostlina je pak třeba až za 7 - 10 let a z toho třeba dva roky trvá, než semenáček přestane být značně choulostivý. Pokud má někdo skleník s vhodným mikroklimatem, tak je situace trochu jiná, semenáčky se snáz udrží při životě, ale v interiéru bytu to moc nemá smysl.

Kdysi dávno mi nečekaně tilandsie vyrostly na plastové trubce obalené kokosovým vlaknem na zahradě. Něco se tam vysemenilo a bylo z toho pár desítek mrňavých rostlinek. Ale s podzimem vzaly za své. Letos mi to zase nedalo. Do malého akvaria jsem nainstaloval nějaká hejblata včetně zářivky, vlhkoměru a ventilátoru a vysel semínka, tuším T. pseudobaileyi. Pár týdnů to byla fakt evoluce a já měl možnost pozorovat vytváření mikroskopických rostlinek. Jenže pak přišel jakýsi prodloužený víkend a po návratu domů to bylo všechno pryč. Nanorostlinky odešly do chlorofylového nebe steskem po mojí neustálé něžné péči. Já vám to rozmlouvám, ale vím, že to stejně zkusíte. Tak tedy na vaši vlastní zodpovědnost.

Ovšem mimo generativního rozmnožování semeny je tu také rozmnožování vegetativní. Já si pro sebe dělím tilandsie ještě do dvou speciálních skupin. To jsou tilandsie, které odnožují téměř výhradně po odkvětu, a tilandsie, které odnožují průběžně kdykoliv. Pro tilandsie je charakteristické, že po odkvětu mateřská rostlina po nějakém čase uhyne, ale předtím vytvoří téměř vždy několik odnoží. Některé, především stonkové tilandsie, rády a vydatně odnožují kdykoliv. Až mi to občas i vadí, mám raději velké vyvinuté rostliny, než nějaké mrňouse v trsu. Souvisí to možná také s tím, že rostliny jsou až příliš často množeny výhradně vegetativně, vyrůstají v podmínkách nízkého osvětlení a to brání indukci květů.

Tudíž vegetativní množení tilandsií spočívá v tom, že jenom odlamujete odnože, když dosáhnou použitelné velikosti, což je tak 1/2 nebo 2/3 velikosti mateční rostliny. A odnože mojí oblíbené tillandsia diaguitensis se vylamují téměř samy. Čím dříve odnož oddělíte, tím déle budete pochopitelně čekat, než vyroste do květuschopné velikosti. Počet odnoží je závislý především na vyspělosti rostliny. Moje nyní kvetoucí T. juncea má pět pěkných odnoží. A drobné T. ionantha mívají tak 2 - 4 odnože. Je třeba si rozmyslet, jestli chci brzkým odlomením získat více malých rostlinek, nebo si raději počkám na menší počet kvalitnějších a větších rostlin. Doporučuji to druhé.

Odnože tilandsií většinou odlamuji rukou, odříznutí nebo odstřihnutí může být potřebné, hlavně pokud jsou ve stonku vrostlé houževnaté kořeny, kterými bychom mohli stonek roztrhnout. Odnože necháme den dva zaschnout a můžeme s nimi dál běžně pracovat.

Zjistit, jestli je některá tilandsie alogamická - samosprašná, je docela obtížné. Mám odzkoušeno, že například tillandsia pseudobaileyi, juncea nebo i tillandsia butzii, jsou samosprašné. Vytvořily mně tobolky včetně semínek a nemusel jsem se jich ani dotknout. Pochopitelně vzorným opylováním dosáhnete nejspíš vyšších „výnosů“. Již jsem dříve zmínil, že tilandsie, které nejsou samosprašné, je třeba opylovat druhým jedincem. Ten ovšem nesmí být vegetativně příbuzný. To se snadno řekne, ale hůře provádí. Pokud má pěstitel více druhů tilandsií a vykvetou současně dva různé druhy, je možné zkusit hybridizaci, tedy tilandsie mezi sebou pokřížit. To není žádný velký problém, přenesení pylu se dá zvládnout malým štětečkem, u hlubších květů tenkým párátkem nebo i kouskem silonového vlasce. Ti otrlejší prostě ulomí tenký list některé tilandsie a je to také dobré. Já ty komerční křížence moc rád nemám, ale například tillandsia Houston Cotton Candy (hybridní kultivar Stricta X Recurvifolia) je krásná, nenáročná, nádherně kvetoucí kytka.

Pokud se poštěstí, tak z opylených květů začnou vznikat tobolky. Je však třeba se obrnit trpělivostí, protože než dozrají, uplyne ještě velmi dlouhá doba. Běžně to trvá rok i déle. Pokud však tobolky nehlídáte a ještě k tomu třeba tilandsie letníte na zahradě, tak se vám snadno může stát, že zrání propásnete, tobolky prasknou a vítr nebo průvan vám neobyčejně lehká semínka odnese. Semínka tilandsií jsou tvořena velmi lehounkým, slabě nahnědlým chmýrem, který je na jednom konci zesílen. Ta sotva patrná tmavší část je samotné semínko, nositel nových genů. Zásobních látek je ale v semínku velmi málo. Běžně se uvádí, že také klíčivost poměrně rychle klesá s časem.

Pokud chceme vytěžit z tobolek maximum semen a nemít je pouze rozptýlené po celém bytě či zahradě, je vhodný následující postup. Necháme tobolky dozrát do stádia hnědé/šedé zralosti, ale dříve než začnou pukat, tak tobolky z klasu rostliny prostě vytáhneme. Když je tobolka zralá, tak to jde obvykle docela lehce. Zralou suchou tobolku ostrým nožíkem obřízneme dokola cca v jedné třetině od konce, který byl uchycen v květním klasu. A pak koneček tobolky odlomíme. Dá se obejít i bez nožíku, prostě rožek tobolky oddělíme rovnou prsty. Uvidíme světlá vlákénka semínek, která můžeme uchopit a vytáhnout v kompaktním chuchvalečku. Je třeba mít dopředu připraven sáček, kam semínka ihned vložíme, jinak je budeme mít všude. Pak můžeme tobolku ještě opatrně rozlámat, abychom se ujistili, že v ní už nejsou žádná další semínka. Tobolka je trojčetná, má tři podélné komůrky a semen bývá poměrně hodně, většinou mnohem více, než čekáme. Pokud tedy máme semínka, můžeme se pokusit o generativní množení výsevem. Ale je to opravdu docela dlouhá cesta a úplně jiná kapitola.

Tilandsie je vhodné mít vždy připevněny k nějaké podložce. Když jsem si kdysi přivezl svoje první tři Ionanthy, tak jsem je měl volně položeny na okenním parapetu. Ale takové nějaké povalování nikdy nedělá dobrotu. Konce listů se lámou, zasychají a bez podložky se ani obvykle nevytváří příchytné kořeny. Volné rostliny nikdy nebudou opravdu pěkné. Ostatně platí, že čím méně s tilandsií hýbeme, tím bude spokojenější a krásnější.

Ovšem veškeré postupy lepení, vyvazování a různého mašlení se vztahují pouze k epifytickým a petrofytickým tilandsiím. Jsou to tilandsie, které rostou bez zeminy na stromech a skalách. Teresterických, tedy zemních tilandsií, je podstatně méně. Nejčastěji v květináči pěstovanou tilandsií je krásně kvetoucí tillandsia cyanea.

Tilandsie můžete přidělat téměř na cokoliv. Materiál by měl odolávat vlhku, plísni, mít malou nasákavost a vhodnou strukturu. Používá se stromová kůra, půlené nebo celé kolíky z bezu sbírané a řezané v zimě, kusy vinné révy a z těchto přírodních materiálů patří určitě k nejlepším korek. Je velmi pěkný, má solidní strukturu a překvapivě je neobyčejně trvanlivý. Ale také je velice drahý. Kdysi jsem kousek přírodního korku koupil a mám ho v provozu snad dvacet let.

Prošel jsem vývojem od kůry, klacíků a hlav révy a skončil u špuntů. Větvičky a dřevo v podstatě už nikde nemám. V současné době používám pro drobné tilandsie běžné aglomerované korkové zátky. Ty se také dobře lepí kontaktním lepidlem dohromady a tak je možné vytvářet různé korkové komponenty. Zátky je možné koupit, ale používám zátky od vína, které vypiju nebo mně je dají kamarádi. A beru i tu plastovou náhražku korku, docela dobře se dá v některých případech použít. Je spousta dalších materiálů, které se používají nebo by se daly použít jako nosiče tilandsií. K tomu se ještě vrátím, protože to úzce souvisí s aranžováním.

Další způsob fixace, který používám, je připevnění jakéhosi háčku na rostlinu. Pak tuto tilandsii zavěsím volně přímo na pevnou kovovou, komaxitem lakovanou síť. Před časem jsem koupil velké klubko tmavě eloxovaného měkkého hliníkového drátu pro floristy. Má průměr 2 mm a je naprosto dokonalý. Tehdy jsem se ulakomil a koupil 100 metrů za asi 200 Kč. A rozhodně nelituji. Vzhledem k měkkosti se s ním velmi dobře pracuje, je tmavý a tudíž vcelku nenápadný a je recyklovatelný. Když už v dané úloze nevyhovuje, lze ho snadno rukou narovnat a použít jinde znovu. Rozhodně vám ho mohu doporučit. Existuje i v různých průměrech a barvách, ale ty 2 mm považuji za optimum. Buď drátem ovinu bázi rostliny jakousi spirálou s háčkem, nebo udělám z drátu pouze háček a ten přivážu k rostlině nebo svazku rostlin klasicky páskem z dámské punčochy. Ten je pružný, pevný, nezařezává se a je také téměř věčný.

Na korkové zátky tilandsie obvykle lepím běžným kontaktním lepidlem. Teď mám tuším velkou tubu od Patexu, je to tak trochu Alkapren, ale funguje velmi dobře. Aby tilandsie na zátce držela, nesmí být příliš těžká a musí mít nějakou, alespoň malou šířku základny. Je zajímavé, že tilandsie velmi brzo začnou přes lepidlo vystrkovat kořeny. Ovšem obvykle kořeny rostou spíše do stran, než aby se snažily spojit s podložkou. Pokud má rostlinka pouze úzký stonek, tak ji prostě přivážu k obvodu zátky zase proužkem punčochy.

Když mi nedávno dorazila poměrně dlouhá, špatně montovatelná tilandsie, tak mi nezbylo než vytvořit kroužek z drátu s háčkem a požádat manželku, aby z přírodního provázku udrhala jakýsi košíček. Moc se to povedlo, vypadá to pěkně a je to velice vzdušné.

Pro fixaci tilandsií jsem běžně používal tavící pistoli, ale nyní si vystačím výhradně s kontaktním lepidlem na malé rostliny a floristickým drátem na rostliny větší. Ještě si často vypomůžu tou dámskou punčochou. Hodně protáhlé tilandsie je někdy třeba k rámu přichytit i ve dvou bodech. Dole u základny a pak ještě třeba v polovině délky rostliny. Někdo také používá silonový vlasec nebo smaltovaný měděný drát, ale to jsem nikdy nezkoušel.

Na rámu rozměru cca 50 x 100 cm mám zavěšeno více rostlin, obvykle s jednotlivými tilandsiemi nemanipuluji, ale třeba v zimě vezmu celý rám do koupelny, kde ho rosím.

S montáží tilandsií souvisí i občasná potřeba tyto rostliny zbavit zaschlých listů a stonků. Je pravda, že zaschlé listy v trsu tilandsií mohou tvořit významnou složku pro udržení mikroklima, které je pro tyto kytky velmi důležité. Na druhé straně však bývají zdrojem hnilob, plísní a výborným úkrytem mnohých škůdců. Především v zimním období může být také problém, aby rostlina dostatečně rychle vyschla a nepodlehla hnilobě.

A proto si myslím, že právě podzim je nejvhodnější dobou pro malou údržbu. Neživé části odstraňujeme opatrně na suché rostlině, protože jinak se snadno u některých druhů odlamují i zdravé listy u báze rostliny. A například u tilandsie tectorum s prodlouženým stonkem neprovádíme raději žádné velké krácení, protože odnože rostou často právě z tohoto zdánlivě suchého, z vnějšku mrtvě vypadajícího stonku. Ale nejspíš brzo získáte praxi, jak na to.

Mám některé kytky, u kterých jsem nikdy nespatřil kořeny. Ovšem říká se a také nejspíš platí, že v nejranějším věku je má každá tilandsie. Kořeny mají především připevňovací funkci, protože brzo začnou tvrdnout - sklerifikovat. Žluté provázky ztmavnou a stanou se neobyčejně pevnými. Někdy jimi rostlina sama pevně přiroste, jindy je možné kořenů využít pro montáž na podklad.

Běžně se uvádí, že kořeny ztvrdnou a pak jsou schopny plnit pouze příchytnou funkci. Možná je to pravda, faktem však je, že někdy nové kořínky nevyraší ze stonku, ale právě z konců těch zdánlivě mrtvých kořenů.

Někteří aranžéři se ale na kořeny dívají jako na něco nežádoucího, co překáží a kazí výsledný dojem. A stříhají kořeny jak jen se dá. Já když vidím vyrůstat nové kořínky, tak z toho mám radost a považuji to za výrazný projev vitality rostliny a důkaz, že se jí dobře daří. Nebojte se střihnout, když je to třeba, ale lépe je nechat tilandsii v její přirozenosti.

Pokud máte doma tříkubíkovou epifytní skříň s řídícím kontrolerem Honeywell a dávkovačem CO2, tak prosím následující řádky klidně ignorujte.

Když si dáte do vyhledávače frázi „tillandsia arrangement“, tak vám vypadne nespočet obrázků a odkazů, protože se aranžováním tilandsií zabývá snad každý v široširém světě. Tilandsie v nádobkách, v obrazových rámech, na soškách, kamenech, mušlích, na kovových stojáncích, v rámech na zdi, visící na lankách, držících na magnetech na ledničce. A samostatnou kapitolou jsou aerária, takové ty různé skleněné koule, sklenice a kapky na stojanech nebo visící. Něco z toho je naprostý kýč, ale některé nápady jsou velmi hezké.

Proto je dobré si položit otázku, co vlastně od tilandsií očekávám. Chci je co nejlépe pěstovat nebo se s nimi chci především chlubit návštěvám? Je to docela důležité vědět, protože většina pěkných aranžmá a umístění, tvořících výraznou a zajímavou dekoraci, je obvykle pro samotné rostliny málo vhodná.

Koupil jsem si pěkné skleněné aerárium k zavěšení. Moc se mi líbilo, a tak jsem neváhal ani chvíli. Ale nepočítám, že bych do něj dával tilandsie. Má jako většina jiných, velikost okolo 9 cm a otvor je ještě mnohem menší. I malá tilandsie by se dovniř sotva vešla. Největší problém vidím v tom, že by ji bylo nutné pro každé rosení vytahovat ven. Jinak by postupně sklo matnělo nečistotami a uvnitř by stála voda. Prostě ve skleněné kouličce těžko můžete rostlinu rozumně ošetřovat. A když ji budete neustále vytahovat, tak bude za chvíli odřená tak, že ji budete moci vyhodit. Některé tilandsie včetně nejběžnější T. ionantha totiž velice snadno přicházejí o listy u základny rostliny, když jsou napité vodou. Špičky listů se také snadno poškodí. A kde je ta všude deklarovaná potřeba proudění vzduchu?

Obrazový rám s nataženými lanky a tilandsiemi uvnitř je také zajímavý. Ale zkuste ho rosit na stěně v bytě. Když ho budete sundávat ze zdi, kytky vám z něj budou nejspíš vypadávat a jejich poškození se pak nevyhnete. Nafotit pro eShop se dá kdeco, ale realita pak poněkud pokulhává.

Pokud chcete využít tilandsie jako dekorativní prvek, musíte vždy volit nějaký kompromis. Ale to je plně na vás. Já jsem chtěl jen poukázat na to, že problematika aranžování tilandsií není tak prostá, jak to někteří prodejci a Pinterest prezentují. Sám si ale dovedu docela dobře představit tilandsie i v kytici elegantní nevěsty nebo třeba jako solitéry na svátečně vyzdobeném stole. Ale vždy je nutné si u každé úpravy opakovat, že i odolné tilandsie, umístěné trvale na místě bez dobrého světla, jsou odsouzeny k velmi pomalému, avšak jistému zániku.

Tilandsií jsou stovky druhů a často se od sebe velice liší tvarem. To je zároveň jejich velikým půvabem. Ale také naopak, často jsou si hodně podobné, přestože jsou si druhově hodně vzdáleny. Botanici pro rozlišení jednotlivých druhů používají především morfologii květů, která se považuje za nejvíce určující. I v tomto úžasném světě „leteckých“ rostlin však existují dohady a nejasnosti. Některé tilandsie se honosí několika jmény a jiné se zase vydávají za někoho jiného. Tyto starosti ale asi nechejme následovníkům pana Linného.

Já jsem se rozhodl, že nebudu svoje tilandsie shromažďovat podle lokalit, ani si vybírat vzácné speciality po kterých prahne polovina Bromeliad Society of Australia a už vůbec ne sbírat variety tillandsie ionantha. Já jsem se prostě rozhodl, že budu sbírat tilandsie, které se mi budou nejvíc líbit. Už mám seznam cca 20 položek a jednou za čas se snažím z něho něco si pořídit. Je krásné nikam nespěchat a jen se těšit.

V tom seznamu jsou především drobné tilandsie a snad všechny z nich mě zaujaly krásným či zajímavým květem. Prostě mám rád, když tyhle rostliny kvetou. Mnohdy se celé vybarví do červena či ruda a pak vysunou modré trubkovité kalichy zdobené žlutými prašníky. Barevnost květů je velice různorodá, vybrat si dokáže každý. Myslím si, že kvetoucí tilandsie se dá uplatnit ještě lépe než známý trik se sbírkou motýlů.

Ovšem nebudu zastírat, je tu drobný problém. Mám jednu tilandsii desítky let, namnožil jsem ji v kilogramových množstvích, ale ještě mě doma nevykvetla. Dal jsem vzorek ženě do školy, přinesla ji zpět krásně kvetoucí, ale doma ne a ne se dočkat květu! Některé kytky prostě kvést moc nechtějí. V tomto směru jsou asi jistější ti motýli. Na druhé straně, když se zadaří a objeví se pupeny, tak je to dvojnásobná radost.

Komerční pěstitelé používají pro indukci květů u bromélií speciální přípravky. Ty jsou obvykle obtížně dostupné. A to je asi dobře, jsou to docela utrejchy. Na plantážích s ananasy se dříve dával do růžice rostliny kousek karbidu s vodou a vznikající plyn vyvolal plánovité kvetení celé výsadby.

Pokud někdo moc touží po květech a má opravdu vyspělou rostlinu, může vyzkoušet známý fígl se zralým jablkem nebo banánem. Tyto plody uvolňují při zrání etylén a ten je schopen nastartovat vývoj květenství tilandsie. Stačí rostlinu řádně napojit vodou, nechat dobře osušit a vložit do mikrotenového sáčku s jablkem nebo banánem. Pak se sáček hermeticky uzavře a na nějaký den se nechá v klidu někde ve stínu. Slunce by z toho totiž nejspíš uvařilo kompot. Ovšem i tento postup vyžaduje trpělivost, nějaký efekt se začne projevovat až po řadě týdnů. Zatím jsem žádnou z těchto metod nepoužil, ale jednou to možná zkusím.

V současné době trochu experimentuji s umělým světlem. Moje tilandsie jsou v zimě nuceny silně stagnovat a v létě to pak musí dohánět. Tak jsem vybral skupinku drobnějších rostlin, kterým poskytuji nadstandardní množství světla oproti běžnému zimnímu dni. Zatím se to velice osvědčuje a výsledky jsou překvapující. Vidím rostliny vybarvené tak, jak jsem to znal doposud jen z webových stránek pěstitelů z tropických a subtropických krajů plných slunce.

Po čtvrt roce od pořízení mi vykvetla pod umělým světlem tillandsia albertiana. Sice jediným, ale zato krásně rubínovým květem. Celá rostlina se docela výrazně odlišuje od mých ostatních tilandsií téměř kruhovitým průřezem dužnatých listů a také jejich dvojřadým uspořádáním. Je drobná, ale velice půvabná. Životnost květu je relativně dlouhá, květ sice trochu vybledl, ale vydržel prakticky 14 dní, což je na tilandsii poměrně hodně.

Nastupující jaro je signálem pro ty, kteří mají možnost tilandsie vystrčit někam na zahradu. Určitě neváhejte. Jak pomine nebezpečí mrazíků, v půlce května nebo i dříve, tak se snažím umístit tilandsie ven. Dlouhá zima s nedostatkem světla jim příliš nesvědčí a jarní slunce za oknem dokáže kytky i popálit. Není lepší regenerace tilandsií než přirozené denní světlo, ranní rosa a déšť venku. Určitě je však dobré volit místo v polostínu. Postupně je možné stříbřité druhy umístit i na slunější lokalitu, neměla by to být však rozpálená plocha zdi nebo třeba masivního oplocení. Zavěšení ve volném prostoru je optimální.

Když je teplo a mám čas, tak rosím tilandsie třeba každý den. Často se uvádí, že je třeba rosit ráno, protože rosení večer omezuje asimilaci rostlin. Není k tomu rozumný důvod. Když je opravdu teplo, tak rostliny velmi rychle osychají a rozhodně není chyba je zavlažit večer. Po parném dni mají naopak možnost alespoň řádně otevřít žárem zablokované průduchy. Připomínám, že tilandsie využívají takzvaný CAM asimilační proces, zjednodušeně řečeno, dýchají v noci. Tím se liší od většiny běžných rostlin. Četl jsem, že na farmách v Jižní Americe tilandsie stříkají hadicemi celé dny. Jen na plném slunci stříkání nedoporučuji. Zálivku je vhodné volit mírnější u velmi stříbrných a teplomilných druhů. Když je venku hodně chladno, tak je lepší nezalévat vůbec.

Ale nejlepší zálivkou je několikahodinový déšť. To potom tilandsie zkrásní k nepoznání. Jen ten déšť nesmí spolu s chladem trvat tři dny v kuse. Pak je zase lepší tilandsie před nadbytkem vody chránit. Pokud už máte více rostlin, tak si budete muset pořídit nějaký větší postřikovač. S těmi malými půllitrovými pumpičkami vám upadne ruka a v krátké době přestanou stříkat.

Druhá možnost je máčet tilandsie v sudu s dešťovkou. To je velmi dobrá metoda. Mohou ve vodě pobýt i několik hodin a když pak mají možnost oschnout v průvanu, tak je to pro ně skvělé. Sem tam něco do sudu také dám, ale už mám kytek poměrně dost a bylo by to docela zdlouhavé koupání. Proto aplikuji především vydatné a opakované rosení. Konec konců, přitom si kytky člověk nejlépe prohlédne.

V létě do zálivkové vody přidávám cca 1x za 14 dní trošku hnojiva pro orchideje a bromélie. I když hnojení úplně vynecháte, nic hrozného se nestane. Tilandsie mají opravdu nízké nároky na výživu a i prach na nich uchycený funguje jako hnojivo. Ovšem nesmí to být opadaná omítka, vápno moc nemilují. Lepší nehnojit vůbec, než příliš mnoho.

Letní péče o tilandsie na zahradě je ve skutečnosti velmi nenáročná a příjemná. Rosím, když mám chuť a náladu, mezitím se postará o tilandsie déšť a rosa. Když někam jedu, tak ani měsíc venku bez péče není pro tilandsie obvykle problém. S pěstováním na balkóně nemám zkušenosti, tam se většinou déšť nebo rosa nedostane a často tam bývá extrémně horko. V tomto případě je to na vaší rozvaze, vytvoření nějakého zastínění a volba častějšího svlažení kytiček.

Léto je prostě takové radostné období pěstování tilandsií, člověk se těší z nových odnoží a prosperujících kytek. Tilandsie vracím domů podle počasí, na konci září, v říjnu. Suché snesou i poměrně nízkou teplotu, ale rozhodně je nevystavuji teplotám pod nulou a určitě je nenechám zapadnout sněhem. Před zazimováním tilandsií doma je dobrá jejich důkladná prohlídka. Mohou na nich být nějací škůdci, kteří by pak doma na tilandsiích způsobili škodu.

Co mají společného kočky s tilandsiemi? Samotného mě překvapilo, kolik lidí se stará o to, aby své domácí mazlíčky neotrávili nevhodnou domácí květinovou výzdobou.

Podle dostupných informací nepředstavují tilandsie žádné závažnější zdravotní riziko pro psy nebo kočky. Na druhé straně si moji přátelé stěžovali, že jejich dvě kočky jim darované tilandsie sežraly. To je ovšem už jiná kapitola.

Dá se také předpokládat, že tilandsie neohrozí ani malé děti, které strčí do pusy kde co. Zajímal jsem se také o to, jestli se náhodou v tilandsiích neskrývá nějaký potenciál léčivých bylin. Kdo viděl báječný film Šaman... Tedy, abych byl přesný, tillandsia recurvata snad má nějaký antileukemický účinek a tillandsia usneoides - španělský mech údajně snižuje množství glukózy v krvi laboratorních zvířat a v humánní medicíně měla uplatnění v dermatologii a jako analgetikum. Jinak nic moc, zázraky se nekonají. Neberte tedy tuto informaci jako nějaké doporučení. Aspirin bude nejspíš lepší.

A o měkkost vody, alespoň u tilandsií, nám jde.

Dříve byly měřiče vodivosti, tak zvané konduktometry, záležitostí spíše laboratoří a průmyslových provozů. Avšak důraz na zdravý životní styl a rozvoj koníčků jako je akvaristika, teraristika a pěstování různých exotických rostlin přinesl svoje ovoce. Při hydroponickém pěstování je EC metr také dobrým pomocníkem. Dík obrovskému pokroku elektroniky dnes existuje spousta cenově snadno dostupných přístrojů pro domácí použití. Jeden jsem před pár dny získal a hned jsem si s ním pohrál, abych se dozvěděl něco nového. Nejprve co znamenají zkratky. EC je zkratka pro electrical conductivity - elektrickou vodivost, ovšem správný výraz by měl být měrná elektrická vodivost. Nebudeme úzkoprsí a v dalším textu bude zjednodušeně výraz vodivost většinou znamenat měrnou elektrickou vodivost. Druhá zkratka TDS znamená total dissolved solids - celkové rozpuštěné pevné látky. Vynechám detaily, kdo chce být opravdu expertem, tak si potřebné jistě vyhledá.

Ale pár skutečností vám chci přiblížit, aby jste se nehonili za chimérami. Pro měření parametrů vodních roztoků, což je i pitná voda , se často používají dva přístroje. Jsou jimi již zmíněný konduktometr a pak pH metr. Také jednoduchý pH metr je možné nyní koupit v kdysi nemyslitelných cenách pod 200Kč. Přináší to však několik problémů. pH metr je třeba poměrně často kalibrovat. Podle způsobu použití i třeba jednou týdně. Kalibrace vyžaduje speciální pufrovací roztoky včetně precizní a velmi čisté práce. Bez dobré kalibrace jsou získané údaje vesměs nepoužitelné. A platí to i pro kvalitní profesionální přístroje, které jsou v naprosto jiných cenových relacích. Velký problém je také s měřením pH vody s velmi malým množstvím rozpuštěných látek, která nás právě zajímá nejvíc. A v neposlední řadě i když budete ukládat pH metr do speciálního uchovávacího roztoku, tak měřící elektroda v lepším případě do roka a do dne stejně přestane správně fungovat. Chci tím prostě naznačit, že vás nejspíš pH metr v krátké době přestane bavit a hned nato přestane i měřit.

Měřič vodivosti je na tom podstatně lépe. Jeho stabilita je s ohledem na princip měření podstatně vyšší. Nevyžaduje prakticky žádnou údržbu a měření s ním je velmi jednoduché a rychlé. Takový konduktometr by měl být vybaven čidlem pro měření teploty, protože vodivost závisí na teplotě. S každým stupněm nárůstu teploty se totiž zvýší vodivost daného roztoku přibližně o 2%. A to je hodnota, kterou je již vhodné kompenzovat. Běžně bývá k dispozici rozsah měření 0 - 9999 uS/cm, který bohatě vyhoví pro obvyklá měření vody. Vodivosti různých roztoků se dají dohledat, konduktometrie je široký a využívaný obor.

Já se ale vrátím k tomu prostému měření obyčejné vody. Není snad měřič vodivosti, který by také neprezentoval údaj TDS, tedy množství rozpuštěných pevných látek ve vodě. Je to velmi módní veličina v souvislosti s tím, že si pár lidí usmyslelo, že jediná zdravá voda pro lidstvo je voda destilovaná. Nehodlám o tom filozofovat, protože je to vcelku nebezpečný nesmysl. Ale vidím tu jiný aspekt. Možná můžete svému konduktometru věřit udávané hodnoty vodivosti, ale údaje o TDS berte jako orientační. Vysvětlení je prosté. Vodivost přístrojek změří relativně snadno, ale měřit množství rozpuštěných látek je nad jeho síly. Prostě to neumí i když tvrdí opak. Řeší se to velmi jednoduše. Displej se dá přepnout z měření EC na měření TDS, ale ve skutečnosti dojde jenom k aplikaci bulharské konstanty. Vypadá to nějak takto:

TDS [ppm] = EC [uS/cm] x B ; přičemž B = 0,5 - 0,9

Ten můj měřáček při přepnutí prostě vydělí naměřenou hodnotu vodivosti dvěma a odprezentuje to jako TDS. Použít vodivost pro přesnější výpočet množství nějaké rozpuštěné látky ve vodě je možné pouze v případech, kdy se jedná jen o jednu látku a zároveň víme o jakou. A tyhle informace u běžné vody nemáme. Jedná se obvykle o slabý roztok mnoha různých látek a na tom si prakticky všechny „měřiče“ TDS prostě vylámou zuby.

Pokud jste z výše uvedeného dospěli k závěru, že konduktometr je stejně málo platným pomocníkem v domácnosti jako pH metr, tak s vámi nemohu souhlasit. Sice nedovede provádět chemické rozbory vody, jak se nás někteří prodejci snaží přesvědčit, ale vcelku spolehlivě pozná vodu s nízkou vodivostí. Jeho obsluhu zvládne i malé dítě a je vždy bleskově připraven při ruce.

Ono se to má asi tak. Když naměříte vysokou vodivost vody, pak může být tato voda buď tvrdá nebo měkká, která obsahuje látky s vysokou vodivostí. Ovšem když naměříte nízkou vodivost, pak máte prakticky záruku, že se jedná o měkkou vodu. A o měkkost vody, alespoň u tilandsií, nám jde.

Přesnost měření vodivosti se běžně udává u těchto malých konduktometrů 2%. Vypadají téměř všechny stejně, ale zjistil jsem, že některé mají i možnost kalibrace. Ta u mého strojku chybí. Není to zásadní, ale jsem hračička a ke kalibraci potřebný chlorid draselný není zas tak nedostupný.

Nový šťastný majitel konduktometru nejprve zamíří k vodovodnímu kohoutku. Vodu byste měli nejdřív alespoň 2 minuty nechat volným proudem odpustit a teprve pak odebrat vzorek. Také jsem měl problémy s docela se měnícími hodnotami. Podle mého názoru je to vliv rozpuštěných plynů, především CO2. Tenhle kysličník uhličitý ovlivňuje znatelně vodivost vody a jak se z vody uvolňuje, tak se vodivost postupně mění. Alespon tak si to vysvětluji já. Určitě je vhodné nechat kohoutkovou vodu v láhvi přes noc odstát a teprve pak měřit. Získáme tak stabilnější a tím věrohodnější údaje. Měl jsem v lahvích nějakou dešťovou vodu a vodu z odvlhčovače. U této vody byl údaj stabilní a bylo znát, že se jedná o velice čistou vodu, protože vodivost u některé byla i 8 uS/cm. To už je jak z reverzní osmózy. Dešťovka to asi nebyla, tak nejspíš ten kondenzát z odvlhčovače.